Dle mého názoru nikoliv. Dlouho před volbami ODS pomalu ale jistě klesaly volební preference. ČSSD posilovala. Trend se zdál být jasný. Nečekaná akce v podobě výměny na postu lídra ODS sociální demokraty znejistila. Co čekat od Nečase? Osobní útoky nezabírají, jak by měly. Rázný a přímý Paroubek zůstává bez svého protějšku v ODS. Do toho přicházejí iniciativy proti lídrovi ČSSD, poprvé se projevující již vloni před volbami do Evropského parlamentu. Nyní však nastupují ve vyšší intenzitě a co je pro ČSSD ještě horší- jsou (převážně) nenásilné.
Volební štáb Lidového domu se chápe příležitosti- prvního a jediného útoku na představitele ČSSD, Bohuslava Sobotku. Výborná možnost, jak se vypořádat se stoupajícími „antiparoubkovskými“ náladami. Jenže nejspíš vlivem dlouho se vlekoucí kampaně, která je i pro ostřílené politiky únavná, není způsob stažení Paroubka z médií zrovna nejšťastnější. Deklaratorní prohlášení, že od této chvíle nemluví s některými médii, pouze podpořilo názory, které vykreslovaly předsedu ČSSD jako arogantní osobu. A samotný závěr kampaně? Série tzv. duelů Paroubek vs. Nečas pro sociální demokraty také neskončila zrovna nejpříhodněji. Nejvíce diskutovaným okamžikem z nich byla (diplomaticky řečeno) nepřiměřená reakce Jiřího Paroubka v Českém rozhlase na dotaz dámy „v modrém tričku“. Poslední hřebík do rakve snu o vládě ČSSD. Jdeme volit.
Popravdě, když teď po sobě čtu tyto řádky, opravdu je výsledek letošních voleb tak nečekaný? Nicméně „nevítězství“ ČSSD bylo dáno spíše neukočírováním své vlastní masivní kampaně, možná občanskými iniciativami vzešlými z živné půdy neoblíbenosti Paroubka. Přičinil se na něm i vzestup nových nebo doposud marginálních stran. „Spiknutí a provokace“ ze strany ODS byla spíše paranoidní představou, ve kterou někteří čelní představitelé ČSSD doufali. Volby jsou za námi. Doufejme, že spolu s nimi i předvolební rétorika.
Mírně přes dvacet procent opravdu není pro tým vedený Petrem Nečasem žádné vítězství. Ano, podařilo se zastavit propad preferencí. Nebylo to ale spíše tím, že si ODS, jakožto nejsilnější politická strana napravo od středu, a spolu s ní i pravicoví voliči, sáhli téměř na dno? Spíše, než vlastním přičiněním, přišla ODS k vyjednávání o vládní koalici jak slepý k houslím.